in-remesla.eu

Plastová okna se na trhu objevila v 70. letech minulého století, k široké oblibě ale musela ujít ještě pořádný kus cesty. První technologie spoléhala na využití tzv. dorazového těsnění. To ale často podléhalo zpuchření a zároveň ztěžovalo utěsněným interiérům plynulý odvod vlhkosti. Během 80. let se proto začala prosazovat okna s tzv. středovým těsněním, která dokázala tyto nedostatky nahradit, a konečně v průběhu 90. let se „chytrá“ plastová okna stala skutečným fenoménem. Díky šetrnému vlivu na životní prostředí, dlouhé životnosti a dalším praktickým vlastnostem se začala hojně využívat u novostaveb i při rekonstrukci starých objektů.
Jejich výroba se rozběhla v masovém měřítku a do velké míry se stala automatizovanou záležitostí. Z vícekomorových profilových systémů se vyřezávají požadované rozměry oken, které se následně zpevní ocelovými výztuhami. Následuje vyvrtání otvorů na kliky a odvodnění, sváření a opracování svárů, instalace kování a zasklívání.
Stále ale platí, že ani sebelepší technologie vám nezajistí dobré okno, pokud podceníte jeho samotnou montáž. Pozor si dejte především na to, jakým způsobem utěsníte spoj mezi okenním rámem a stavbou, aby se vám odváděná pára nevracela zpět a zároveň k vám zvenku nepronikala voda. Jen díky profesionálně odvedené práci se vyhnete nepříjemným starostem a budete si moci užívat klidu, sucha a tepla vašeho domova.

Jste již přesyceni ruchem velkoměsta a jeho nadměrným tempem? Právě pro vás stavíme rodinné domy situované do klidných míst ve všech koutech České Republiky. Stačí si pouze vybrat z našeho katalogu typových domů nebo nám sdělit vaši konkrétní představu. Domy IdeaL jsou ideálním řešením pro příjemné bydlení vás i celé vaší rodiny, kde má každý člen dostatek prostoru pro vlastní potřeby a seberealizaci. Se stavbou si nemusíte prakticky zatěžovat hlavu, protože o tu se postará naše firma. Dále také zařídí připojení inženýrských sítí a případné terénní úpravy pozemku. Co se týče materiálu, je možno realizovat stavby zděné, montované nebo dřevostavby. Neméně důležitý jek pak výběr bydlení podle jeho spotřeby energie. V naší nabídce proto klademe hlavní důraz na stavbu domů nízkoenergetických, které jsou typické svou úsporou energie.

Nízkoenergetické domy

Tento druh domů je zajisté jedním z nejvýhodnějších. Peníze vložené do stavby se vám vrátí v penězích, které ušetříte za vytápění. Stávají se tak po čase mnohem šetrnějšími k vašim financím než domy klasické, které spotřebují zhruba jednou tolik energie. Kromě této přednosti, jsou nízkoenergetické domy také šetrné k životnímu prostředí. V dnešní době se i tato stránka stává nezbytností a je potřeba na ni brát ohled. Celé kouzlo nízkoenergetických domů tkví především v dokonalé tepelné izolaci, která brání úniku tepla na maximum. Důležitou složkou jsou také okna. Pro nejlepší udržení tepla využíváme okna plastová s trojitým sklem, která ven nepustí ani minimum drahé energie. Leda byste je sami otevřeli. Touto jednoduchou kombinací ideálních oken a  důkladného zateplení tak vzniká dům, který by  zakrátko mohl být právě tím vaším domem snů.

Existuje mnoho zaměstnání, se kterými mají lidé asociovanou určitou představu. Když se řekne vědec, většina lidí si představí starého pána v bílém plášti, s brýlemi a šedými rozcuchanými vlasy. U slova instalatér si zase téměř každý představí pána v montérkách, který má v ruce bednu s nářadím. Z tohoto hlediska je zámečník vcelku speciální povolání. Při vyslovení slova „zámečník“ si většina lidí nepředstaví nic. Proč? Zámečník je člověk, který umí otevřít zámek bez klíče. (Ale na každý zámek.) Taktéž je to člověk, který klíče a zámky vyrábí. Vzhledem k tomu, že věci podobné zámkům měli už ve starém Egyptě, mělo by ve společnosti o zámečnících existovat nějaké „vizuální povědomí“. Přesto téměř žádné neexistuje.

Zámečníci nejsou nijak výjimečně platově ceněni – většina vydělává okolo 16 000 Kč (čistého) měsíčně. K tomu většinou potřebuje právě toto vystudovat na střední škole.  A navíc je to práce vcelku rutinní. Vyrobit klíče, vyrobit zámek, zasadit zámek do dveří, odemknout zamčené dveře – to je ve své podstatě seznam prací, které má zámečník na starosti. Jak vidíte, nejde o nic kreativního. (Samozřejmě až na naprosto výjimečné případy, třeba když za Vámi přijde matka s malým dítětem a rentgenovým snímkem jeho břicha a prosí Vás o výrobu klíče, které dítě spolklo, právě podle rentgenu.)

Z hlediska budoucí využitelnosti – zámečnictví se pravděpodobně bude muset proměnit. Klasické zámečnictví pravděpodobně časem ustoupí „digitálnímu“ zámečnictví. Zámky budou nahrazeny snímači sítnic, čtečkami otisků prstů a hlasovými dekodéry. Jestli se tak stane v následujících pěti nebo padesáti lety, toť otázka. Tak jako tak, mladí lidé studující zámečnictví v dnešní době by měli pomalu začínat se studiem elektronických zámků. Lidem může zámečnictví připadat nepoužívané – konec konců, kolikrát v životě služeb zámečníka využijete? Dvakrát, pětkrát? To se může zdát jako vcelku malé číslo, ale zamyslete se – kolikrát využijete služeb instalatéra? Nebo stavaře? Vědce? Pohled typického člověka nestačí. Zaprvé, lidí je hodně. Dvě práce na člověka, to je dvacet miliónů na celou republiku. A nesmíte zapomínat na to, že firmy také zámečníky potřebují.

Velkou výhodou zámečníku je tedy asi to, že lidé budou vždy potřebovat zámky. A rekvalifikovat se na digitální zámky (až jednou přijdou) nebude těžké. To je pro zámečníky asi největší plus – vždy se uplatní. Nakonec se ještě na chvíli vraťme k otázce, kterou jsme zde začínali. Proč se slovem „zámečník“ většina lidí nemá žádnou konkrétní, vizuální asociaci (alespoň ne takovou, která je hned napadne)? O tom by se dalo polemizovat, ale můj osobní názor je ten, že na zámečnicích se nenajde žádný výrazný znak. Žádný bílý plášť. A, jak je známo, většina lidí si všímá jen věcí, které jsou nějakým způsobem výrazné, nebo které je nějakým způsobem zasahují.

Ale i když nejsou výrazní, jsou potřební. A pokud se někdy výrazně nezmění lidská povaha, budou potřební stále.

Pracovník, jehož úkolem je obrábět rotační součásti- to je soustružník neboli obráběč kovů. Náplní práce soustružníka je čtení a používání technických výkresů a dalších podkladů k určení podmínek obrábění, což je především volba otáček, nástrojů a materiálů, upínání obrobků a nástrojů. Měl by umět s maximální přesností a precizností vyrobit danou rotační součást podle výkresové dokumentace, stanovit správný technologický postup a zvolit správnou povrchovou úpravu.

Další činností je i seřizování obráběcích strojů jako jsou soustruhy, vrtačky, vyvrtávačky, frézky, pily na kov, hoblovky, obrážečky, protahovačky, brusky a stroje na výrobu ozubení. Obrábění rotačních součástí na těchto strojích zahrnuje i znalost nejrůznějších tvarů i povrchů předepsaných rozměrů, přesnost i jakost povrchu a hlavně opravdovou zručnost. Soustružník by měl také ovládat strojní řezání závitů, ošetřování a údržbu obráběcích strojů a nástrojů.

Nejpoužívanějšími pracovními prostředky jsou konvenční í číslicové řízené soustruhy, revolverové soustruhy, vyvrtávačky, popřípadě další obráběcí stroje nebo i robotizované výrobní komplexy a ruční nářadí pro běžnou údržbu. Jedním z nejvyužívanějších materiálů, jenž se opracovává, je kov, ale výjimkou není ani obrábění umělé hmoty, dřeva, skla, keramiky a ostatních specifických materiálů.

S povoláním soustružníka se nejčastěji setkáváme v dílnách a provozech strojírenských továren případně menších výrobních či servisních firem, kde je potřeba počítat s hlučností, mastnotou a dalšími nečistotami což se může řadit mezi nevýhody tohoto povolání. Další nevýhodou jsou i vícesměnné provozy a vzhledem k poměrně nebezpečnému pracovnímu prostředí je důležité být maximálně opatrný a dodržovat zvýšené bezpečnosti podmínky se specifickými požadavky, které jsou uvedeny v evropských normách a jsou rozděleny do několika skupin dle zařízení. Z úrazových statistik například vyplývá, že nejčastějším zdrojem úrazů jsou rotující upínací zařízení a odletující třísky.

O toto povolání je na trhu práce stále velká poptávka, ale nároky na soustružníka jsou však také poměrně vysoké. Hlavním předpokladem pro úspěšný výkon tohoto povolání je vyučení v daném oboru (nejlépe přímo v oboru obráběč kovů), technické myšlení, přesnost, soustředěnost, prostorová představivost a rychlá reakce k danému zadání. Nevhodné je však pro osoby s těžkými vadami pohybového ústrojí a pohybové koordinace, vadami zraku, závažným onemocněním srdce a plic, alergií na prach, mazadla, oleje, epilepsií a jinými záchvatovými stavy. Dále pro osoby s rozsáhlými křečovými žílami nebo recidivujícími záněty žil dolních končetin, těžší sluchovou a zrakovou vadou.

Z hlediska kvality provedené práce je u tohoto povolání vyžadována maximální preciznost, a pokud absolvent splňuje všechny dané požadavky, může po zapracování očekávat patřičné ohodnocení v rozmezí od 17 tisíc do 25 tisíc, v zahraničí jsou výdělky ještě o pár tisíc vyšší.

Kovářství není sice úplně nejstarším řemeslem – za to se považuje zcela jiné, ale jeho počátky sahají hluboko do historie lidského rodu. Kámen člověku přestával stačit, potřeboval ke svému životu lepší a sofistikovanější předměty – ať už to byly nástroje běžné potřeby, zbraně nebo šperky. První kovové předměty pocházejí z 3. tisíciletí před naším letopočtem z oblasti Mezopotámie. Člověk oceňoval dvě vlastnosti kovů – kujnost a tvrdost. Nejprve se jednalo o předměty meteorického původu, brzy se člověk naučil vyhledávat měděnou rudu, která byla ovšem velmi měkká. Postupně se naučil vytvářet odolnější bronz. Železo bylo nalezeno a využíváno o mnoho později.

Kovářství není tedy jen staré, ale hlavně velmi významné řemeslo. Podle schopnosti využívat a přetvářet železnou rudu se pohlíželo i na vyspělost jednotlivých kultur. K většímu využívání železa dochází ve 12. století před naším letopočtem, a to v Asii a Jižní Evropě. Díky válečným nájezdům a příchodu nových kultur se zručnost Evropských kovářů stále více zlepšovala.

Kovárnu, jak ji známe z 20 století, tedy s krytou výhní, kovadlinou, dmychadlem vzduchu, znali v podobné formě už staří Římané a Řekové na přelomu našeho letopočtu. Na našem území nacházíme pozdější tavící pece především na území Jižní Moravy. Kovář musel oplývat dostatečnou silou. Zároveň, díky práci s ohněm, se nad kováři vznáší i určité tajemno a mystično.

Kovářství se přizpůsobovalo potřebám doby – vyráběli se nejen zbraně, ale hlavně potřeby pro zemědělství, sekery, lopaty, nože, ale i břitvy nebo ocílky pro křesání ohně. Kovář byl tedy velmi důležitým člověkem ve společnosti. Kovářství nebylo jen praktické, ale i umělecké řemeslo, což se více či méně projevovalo v jednotlivých dobách, díky střídání různých slohů.

Nevyvíjela se ovšem jen řemeslná výroba. Přišlo období manufaktur a průmyslové revoluce. V 19. Století začala klasické kovářství nahrazovat litina a zároveň se objevily styly, ve kterých se kovářství nemohlo příliš prosadit. Toto období znamenalo úpadek kovářství a vyvinul se nový obor – umělecké zámečnictví.Návrat k řemeslu, a tedy k ocenění ruční práce, přišel opět až v 70. letech 20. století. Dnes tedy kováři vyrábějí díla čistě umělecko kovářská (převážně pro historické či památkově chráněné objekty, výroba replik chladných zbraní, umělecká díla prezentovaná v galeriích), díla čistě kovářská (výroba dekorativních a užitkových bytových doplňků jako jsou svítidla, stoly a sedací nábytek, krbové soupravy aj.) a restaurují a renovují kovové výrobky.Pro budoucí kováře se otevírají po základní škole učební nebo maturitní obory výtvarné a umělecko řemeslné práce či maturitní studium bez výučního listu v oboru výtvarná a uměleckořemeslná tvorba. Pro kováře platí, že by to měli být jedinci jak s fyzickou silou, kteří odolají vystavování vysokým teplotám a hluku, tak lidé s tvořivou fantazií, zručností a precizností. Důležité jsou samozřejmě i znalosti vlastností kovových materiálů a slitin, se kterými pracují.

Mnoho uměleckých kovářů si zakládá vlastní živnosti a často se specializují na určitý okruh zákazníků a tedy i výrobu (mečíři a zbrojaři, výroba užitkových předmětů…). Ačkoli kovářství téměř zaniklo, v současné době je opět o ruční díla velký zájem, ať už jde o restaurování starých děl, vytváření replik pro historické skupiny či jen o obyčejné funkční předměty, které denně vidíme a používáme.